Ve středu 25.3. 2026 se studenti 3.A a VII.A zúčastnili projekce a diskuze v rámci festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět Olomouc. Festival pořádá už 28 let nezisková organizace Člověk v tísni spolu s univerzitami a dalšími partnery.
Letos jsme viděli film Kuba a Aljaška , což je mezinárodní koprodukční film, který vypráví příběh dvou mladých ukrajinských dívek, které se ve snaze pomáhat své zemi ve válečné situaci stávají zdravotnicemi v armádě. Přímé a autentické záběry z jejich života i práce se stávají dechberoucím svědectvím o odvaze, ale také o síle humoru a přátelství uprostřed válečného šílenství. Tolik recenze a co na to naši studenti:
Zdiška: „Víc jsem si díky filmu uvědomila, jak moc se máme, když tady nemáme válku. A přišlo mi zajímavý pozorovat, jak kvůli válce člověk začne řešit ty podstatnější věci v životě. Líbil se mi hned začátek filmu, líbila se mi ta odvaha a humor těch žen, přestože jely do války.“
Hanka: „Na dnešním filmu mě zaujalo to, jak během momentu může člověk přijít o vše. O lásku, domov, či rodinu. Mnohdy si to ani neuvědomujeme, ale ve filmu to šlo velice dobře vidět.“
Ríša: „Čím dál tím víc si uvědomuji zbytečnost válek. Neexistuje žádný dostatečně důležitý důvod, proč by se lidé měli takhle masově zabíjet. Tváře těch, kteří stojí proti nim, ani neznají – nevědí, jak se jmenují, jaké mají sny, ani jestli na ně doma děti čekají. Obě strany mají vždy stejný cíl – vrátit se domů. Proč bychom měli začínat něco, u čeho stejně doufáme, že co nejrychleji skončí? Je to boj za ideály? Mohou mít vůbec větší hodnotu než samotný život? Není snad žít tím nejvyšším ideálem? (Vím, že Ukrajina se BRÁNÍ, a proto moje myšlenka zní hrozně naivně. Konflikt je tady nutný a nevyhnutelný. Chtěl jsem jen znovu poukázat na citlivější stránku války, která mi po dnešním filmu utkvěla v hlavě.)“
Kačka: „Překvapilo mě jak moc neseriózně byl dokument pojatý. Ale celkově jsem moc ráda, že jsme měli možnost jít na film od organizace Jeden svět.“
Sára: „ Nejvíce mi v paměti utkvěla poslední scéna filmu, když spolu Kuba a Aljaška ležely v trávě a smály se spolu a v tom jedna z nich řekla něco ve smyslu, že by na ně teď mohla spadnout raketa. To ve mně vyvolalo velmi silné pocity a vcítila jsem se do té situace, kdy na Ukrajině nyní lidé nikdy neví, co se kdy stane a že z minuty na minutu mohou například přijít o své blízké.“
Aleš: „ Překvapilo mě, že tam měli docela velké pauzy mezi tou akcí / střetem na odpočinek, povídání... představoval jsem si tu válku spíš jako neustálý boj. Také nešli vidět ruští vojáci, jak říkal Honza, vždycky tam na ně jen odněkud přiletěl nějaký granát nebo bomba. A taky, že ta jejich komunita působila velice přirozeně. Nato že jsou ve válce, dokázali zůstat pozitivní a najít si radost v maličkostech.“
Matěj: „Překvapilo mě, že ve válce bojují i ženy. Překvapilo mě, že i přes neuvěřitelnou nespravedlnost, která se jejich zemi stala mají smysl pro humor. Z filmu byla cítit sounáležitost mezi ukrajinskými vojáky, ale i beznaděj války. Nejvíce mě zasáhla scéna, kdy zemřel snoubenec jedné z hlavních hrdinek.“